Je sranda se občas (já to dělám podle mě zbytečně často :D) zamyslet sám nad sebou. V popiscích svých profilů na IG a FB používám hlášku "Neberte se tak vážně!" Je to pro mě taková výzva do placu? Rýpnutí? Postěžování si? Já vlastně ani nevím, ale když sám sobě říkám, ať se neberu tak vážně, hýbe to se mnou. A fakt mi vždycky zvedne obočí, když vidím, že se někdo vážně bere.

A já jdu hledat původ, proč mi to tak vadí. Neberu se vlastně taky vážně, když to tak řeším, píšu o tom, a ještě mám tendenci to sdílet? No asi jo tyjo, takže si TÍMTO ZE SEBE DĚLÁM SRANDU, hahaha Dane. Jsou věci ve světě, které je nutné brát vážně. Možná je nedostupné bydlení pro mladé lidi, za rohem máme válku, máme nezodpovědný státní rozpočet… Ale znova, to jsou témata, ne braní vážně sebe sama. O to je to možná těžší, a zajímavější prostor, nebrat tak moc vážně sebe ve vážných tématech.

Půjdu úplně ze široka. V našem Vesmíru existuje něco, do čeho se vejde naše Slunce 3.000.000.000x, a ty tady řešíš, co si o tobě bude myslet někdo, když dáš nějaký příspěvek na Instagram. Jsme jenom něco jako trus, co na počátku vyplavilo moře. Čím širší kontext, tím se denní problémy stávají menšími a menšími. Proto mám vedle postele display poster planety Mars. Aby, až zase budu mít tendenci řešit nějaký "kraviny", nebo se stresovat z věcí, které jsou ve větším kontextu naprosto zbytečný maličkosti. To člověku dává prostor koukat se na spoustu situací v životě bez větších emocí, a tím racionálně a s klidem. Nadhledem.

A JÁ SE PTÁM… nefunguje to právě i obráceně? Že ten nadhled dá člověku prostor neřešit kraviny, netrápit se věcmi, se kterými aktuálně stejně nemohu nic udělat, klid na duši, a tím i větší prostor na to tvořit, podnikat, žít šťastnější život, netrápit se závistí? Podle mě jo právě. Takže… není to škoda?

"Neberte se tak vážně" je vlastně takové moje obecné doporučení, které nám způsobí Lepší svět.

Kus mě chce ještě vysvětlit, že je to často zaměňované a předsudkované do typologie osobnosti. Flegmatici neberou věci tak vážně, cholerici furt všechno řeší. Ale to je víc o přístupu k věcem než sami k sobě. Podstata je furt stejná — rozdělujme, jestli bereme vážně témata nebo sebe.

Proč to tedy tak řeším? Spoustu nadhledu nad sebou jsem objevil při cestování. Když jezdíte na scooteru po ostrově mezi místňákama, kteří vám vypráví, jak oni se do Evropy v životě nemůžou podívat, protože peníze, ale jsou pyšní a mají radost, jaký život žijí, užívají si každý den, a ještě je s nimi sranda, nutí to se zamýšlet nad tím, jestli fakt ty problémy, co řešíme, jsou opravdové problémy.

Jedna rovina s nadhledem je tam totiž vděčnost. Jestli žiješ ve světě, kdy klikem máš do půl hodiny v ruce jakýkoliv jídlo, teplou vodu, kam si lehnout, a někoho, komu můžeš zavolat… co chceš víc? Všechno další je nad to, do plusu, radost, zábava, bonus. A je potřeba si to užívat, bavit se tím.

Ale nepíšu to jen tak náhodou. Mám za sebou období temna. Kdy jsem věci bral jako samozřejmost, záviděl, trápil se, uzavíral se, nezajímal se. Vím, jak jednoduchý je takhle někam zapadnout. A jak tíha světa může člověku ničit nejhezčí léta života. Algoritmy, srovnávání se, negativní zprávy, tlak na kariéru, tlak na dostudování, tlak na to mít rodinu, tlak, že už si někdy nebudu moct dovolit vlastní bydlení, tlak na "dělej co tě baví"… Tak jsem tam na pár let spadnul a covid období mě dojebalo úplně. Troufám si teda psát jako člověk, který si něčím prošel. Pokud tam jsi teď, držím palce, a klidně mi zavolej.

A tak si hraju s tou myšlenkou, všímám si toho, povídám o tom na přednáškách a dělám si ze všeho a každýho srandu (a hlavně sám ze sebe!), abych nás a sebe naučil, že vděčnost a nadhled jsou zajímavý místa, ze kterých se jde mít lépe.

Tak se mějme lépe, a NEBERME SE TAK VÁŽNĚ!

Bonus body v bodech — kdo se bere moc vážně: