…a hele, sotva jsem začal psát a sdílnou jsem něco na Instagram, tak na mě přišla chřipka, více věcí v jobu, start fotbalový sezony (je to B. třída), za 2 měsíce mám jít nahrávat bicí do studia, komplikace s řešením nového bydlení, nákupy a předělávání bytu na narození malýho… A najednou jsem zase chvíli nepsal, a přitom jsem se do toho ty první dny tak nadchnul. Protože má člověk zase ten pocit, že nestíhá, že je toho na něj moc, že nemá klid. A pak je kyselej, a najednou tělo dá najevo "Hej kámo, dost." A jsme zase na začátku tohohle odstavce.

A člověk má pocit, že něco "není dobře". Přitom jako??? Hraju fotbal, jsem zdravej, budeme nahrávat s kapelou, narodí se mi syn, budeme mít hezký bydlení. V práci je toho víc, to znamená, že se daří… Tak co je jako.

Tyhle myšlenkový pochody mívám často. Osobně v tom vidím takový hledání klidu a pohody v životě a ambiciózního Dana, nebo spíš možná dobrodružnýho, kterej by chtěl vyzkoušet a stihnout úplně všechno. Je to rozdvojená osobnost? V životě nemám moc rád extrémy, tak se na první dobrou jeví, že to bude hodně o hledání balancu. O tom se taky často dočtu a doposlouchám. Nesmíš mít v životě moc klidu, protože pak nic nedokážeš, a nesmíš makat moc, jinak vyhoříš. Work-life balance bráško. Naprosto, a naprosto jasně nesouhlasím.

Není prostě zajímavější žít život? Proto mám nad kolenem tetování "stop living halfway". A teď na stůl s těma klišé: "Žít život naplno, žijeme jen jednou…" Za mě je nejvíc zajímavý si dát do života slova jako "dobrodružství, zvědavost, zábava, záhada, hra, přítomnost…" Jsou to fakt klišé, ale donutí vás nad věcmi přemýšlet jinak.

A jak to teda souvisí s tou ambicí vs klidem? Jedna moje strana by chtěla společenský uznání, dovolený všeho druhu, měsíční rentu, luxusní jídlo, VIP na každej fotbal, miliony v investicích, obrovskej dům pro rodinu. Dost nechám už toho, protože moje druhá rovina chce bydlet na chatě klidně celej rok. Pěstovat tam kytky, zajít na ryby, ušpinit se v bahně, číst knihy, nekoukat na internet.

A teď raď žejo. Hledání balancu v těchto věcech podle mě způsobuje to, že nemáš ani jedno. Nemůžeš si dovolit vypnout na chatě, protože závazky. A nemůžeš si nikdy dovolit nic víc, protože nechceš extra víc pracovat, když chceš ten balanc. Tak tam za mě ta odpověď prostě být nemůže. Je to jako kdybys chtěl stát na obou nohách zároveň a u toho dělat pohyb dopředu. Potřebuješ eskalátor, nebo aby to tebe někdo strčil. Pohyb po dvou nohách vyžaduje v jednu chvíli stání na jedné, odrazit se, zapojit svaly, a stoupnout na druhou. Vydržíš chvíli skákat po jedné noze, ale pak si rád odpočineš a o to příjemnější je chvíli stát na druhý.

A pozor! Můžeš hodně pracovat, ale být u toho na chatě nebo na Bali. Můžeš mít skvělej life, sportovat, klid, ale zároveň být úspěšnej a mít majetek. Takže jsme opět zpět u mindsetu? Pozitivnímu přístupu k životu?

Jo, jsme zpátky na začátku. Při chození člověk taky balancuje. Takže furt to svým způsobem balanc je. Ale jinak, než je vnímanej. Chtít v životě hodně neznamená hodně majetku, a být v skromný neznamená nebýt ambiciózní. Naopak zjišťuju, že hledání toho správného balancu ve správném (mým) slova smyslu je asi ta nejambicióznější věc. Je to totiž neustálý hledání, vyvažování, přemýšlení, koukání do budoucna, užívání si přítomnosti, a budování.

Tam se dostáváme k vnitřní spokojenosti. Ta nepřichází jako cíl = chci být vnitřně spokojený, jdu za tím. Ta je rozhodnutí. Že life je hra, volba, zábava, dobrodružství… to vede k vnitřní spokojenosti a chuti, a z takového místa se začnou dít věci. A ano, je to těžší, když výchozí situace není super. Ale minulost neohneš ani nezměníš. Takže žití v přítomnosti je to, co teď máme. A z každé té situace jdou dělat velké i drobné pozitivní věci, změny, lepší přístup, lepší svět.

Abych neulítnul už úplně. Utnu tady tu filosofii, a zkusím jít dál psát o tom, co jde pro happy life udělat... Jednou věcí už [text se v původním zdroji přerušuje zde]